Tréninková poradna Viktora Zapletala – Odpovědi na otázky

Další díly Tréninkové poradny trenéra Viktora Zapletala se věnují zajímavým otázkám, které pokládají čtenáři tohoto seriálu. V nejbližších aktualizacích Tréninkové poradny přineseme odpovědi na některé z nich.  

Pravidelně dostávám dotazy na nejrůznější otázky týkající se tréninku a problémy s tréninkem související. Odpovídám na ně většinou individuálně, pokud jde o osobní dotaz, který se vztahuje na určitého jezdce. V dotazech je ale také řada těch, které mají obecný kontext a mohou být zajímavé pro sportovní veřejnost. Odpovědi na několik takových uvedu v následujících dílech své Tréninkové poradny.  První dotazy mají spíše charakter odborné práce z oblasti vytrvalostního tréninku, nicméně odpovědi na tyto otázky mohou být užitečné nejenom pro teorii sportovního tréninku, ale i pro širokou cyklistickou a sportovní komunitu, což je důvod, pro který jsem se rozhodnul otázky začlenit do své Tréninkové poradny.

„…dovoluji si Vás oslovit s prosbou o odpovědi na následující otázky, které se týkají dosažení maxima výkonového potenciálu (uvažujme dlouhodobou vytrvalost do 3h v cyklistice) jedince, na které se mi, bohužel, nepodařilo najít odpovědi ve veřejných zdrojích.

Dotazy jsou následující:  

1) Joe Friel a někteří další odborníci uvádí hypotézu, že po 7 až 8 letech tréninku dosáhne jedinec svého geneticky daného individuálního výkonnostního stropu. Pokud budeme uvažovat, že každý jedinec má geneticky daný individuální „strop“, kterého může systematickým tréninkem dosáhnout, dá se obecně říci, za jak dlouho tohoto svého potenciálu dosáhne nebo se k němu těsně přiblíží a pak již jde zlepšování opravdu velice, velice pomalu?

2) A platí i zde Paretovo pravidlo? Tzn., pokud připustíme hypotézu, že svého maxima může dosáhnout jedinec za 8 let tréninku, platí, že na 80% svého maxima se dostane za 1,5 roku systematického tréninku nebo se zde jedná o lineární průběh? Pokud zde neplatí Paretův princip zcela ve verzi 80/20, dá se říci, za jak dlouho tedy jedinec dosáhne 80 % svého potenciálu?

Jaký je Váš názor a osobní zkušenost?“

Má zkušenost a tedy i odpověď na tuto otázku není zcela jednoznačná. Jde totiž o problematiku velice individuální, kdy schopnosti některých jedinců zcela popírají jakoukoliv teorii. Dalším aspektem, který má, a to zdůrazňuji, zásadní důležitost na výkonnostní růst jsou podmínky, které má vytvořené sportovec pro to, aby svého výkonnostního stropu dosáhnul. Měl jsem ve své tréninkové skupině několik mladých závodníků, kteří se až do pozdního juniorského věku věnovali cyklistice pouze doplňkově. Vytvořili jsme jim ale velmi kvalitní tréninkové podmínky s potřebným tréninkovým Know – how a je skutečností, že se do dvou let dostali z pozice závodníků národního poháru do absolutní světové špičky svých kategorií. Pravdou ale zůstává, že jde o jedince s předpoklady pro vrcholový sport, jejichž přirozený sportovní talent jsem delší dobu sledoval během tuzemských závodů a teprve až když jsem byl přesvědčen o jejich schopnostech, začlenil jsem je do konkrétního tréninkového programu.

Můj osobní názor je, že vysoké výkonnosti organismu můžeme, za určitých podmínek, dosáhnout velice brzy, v rozmezí 1 – 3 let. Ve standardních podmínkách pak v rozmezí 3 – 5 let.  Poté následuje stav, kdy získané fyzické schopnosti lze samozřejmě dále navyšovat kvalitním tréninkem, ve kterém se zaměřujeme na rozvoj konkrétních vlastností, např. síla, rychlost, vytrvalost, rychlostní či silová vytrvalost, atd. Rozvoj těchto dílčích částí může výrazným způsobem prodlužovat a ovlivňovat výkonnostní „strop“ jedince a zřetelně to vidíme u zkušených závodníků s dlouhou závodní životností. Hodně zde záleží na osobní schopnosti jedince vnímat a analyzovat své tréninkové a závodní pocity a vhodně podle těchto zkušeností upravovat svůj střednědobý a dlouhodobý tréninkový plán.

V souvislosti s výkonnostním růstem a výkonnostním stropem poptávaném v dotazu číslo 2. je vhodné zmínit jako příklad skupinu tělesně postižených sportovců. V současné době největší procento lidí přichází k tělesnému handicapu mezi 17 – 35 rokem života. Důvodem jsou především úrazy, onemocnění, atd. Je zajímavé, že řada těchto lidí se k pravidelné fyzické zátěži dostane teprve v průběhu poúrazové rehabilitace a až do svého úrazu nikdy aktivně nesportovali. Nicméně, některé fyzická aktivita zaujme natolik, že se postupně začnou věnovat nejenom rekondici, ale najdou si svůj oblíbený sport a začnou pravidelně trénovat. Jsou mezi nimi i dosud skrytí, výrazní sportovní talenti, kteří svou tréninkovou činnost nakonec zúročí až na tom nejvyšším stupni sportovní hierarchie, účastí na mistrovství Evropy, světa nebo dokonce i na paralympijských hrách. Vždy si v této souvislosti kladu otázku, čeho by asi byli schopni dosáhnout, kdyby se sportu věnovali pravidelně od útlého věku…

Praxe je taková, že pokud se specialistům na sportovní trénink dostane „do ruky“ jedinec s handicapem a předpokládaným sportovním talentem, je v jejich možnostech, při vytvoření kvalitního zázemí a špičkových tréninkových podmínek dostat potencionálního závodníka na skutečně velmi vysokou výkonnostní úroveň už po 1 roce intenzivní přípravy. Celá věc je o to těžší, že musí společně najít způsob jak kompenzovat daný fyzický handicap, což je častokrát velmi složité.

Tréninkové know – how, zkušenost v problematice sportu a sportu handicapovaných a potřebné zázemí je jenom jedním dílem tohoto procesu. Tím druhým a neméně důležitým aspektem úspěšného procesu jsou osobní schopnosti  jedince vnímat své tělo, samotný handicap a najít možnosti a sílu, jak jej úspěšně zapojit do tréninkového procesu. Sportovci s handicapem tak dokonale naplňují sportovní filozofii antických myslitelů a filozofů – skloubit do funkčního celku mysl a tělo.        

Mgr. Viktor Zapletal